Důležitá Úloha Nekódující DNK

Historicky byla většina genomu, která přímo nesouvisí s tripletovým kódem, nazývána „DNK Haraburdí“ (JUNK DNA). To je naprosto špatné pojmenování této nekódující části DNK. V roce 2004 byla jasně dokázána důležitost nekódující DNK v práci [Shabalina, Spiridonov, 2004] „Savčí transkriptom a funkce nekódujících sekvencí DNK. Genomová biologie“, která jasně dokazuje důležitou funkci tzv. JUNK DNA. Nekódující DNK tvoří kontext celé DNK.

Přibližně 99% Genů Kódujících Proteinů u Myší má Homolog v Lidském Genomu

Podrobný seznam genů kódujících proteiny byl vytvořen po dokončení projektů sekvencování genomů myší a lidí. Obecně je proteinové složení myši podobné člověku. Přibližně 99% genů kódujících protein u myší má homolog v lidském genomu. Homologie je v evoluční biologii označení pro formu znaku, kterou dva či více druhů zdědilo od společného předka. Celkové množství genů kódujících proteiny v genomu savců se odhaduje na přibližně 30 000. Takový odhad se překvapivě blíží počtu genů kódujících proteiny v genomu hlístic.

Mezidruhové Srovnání Pomáhá Pochopit Nekódující Část DNK (DNA)

Funkce nekódující DNA zůstává špatně pochopena v západním světě. Možná mezidruhové srovnání je dobrým způsobem, jak prokázat funkční důležitost nekódující DNA a to v důsledku dobrému uchování DNA sekvence, které se pomalu vyvíjejí v důsledku kompetitivní selekce. Obecně jsou nekódující oblasti méně konzervované než části genů kódujících protein. Srovnávací analýza nekódujících oblastí v genomech vyšších eukaryot ukazuje střídání mozaikové struktury vysoce konzervovaných a odlišných segmentů. Zachované prvky, takzvané fylogenetické stopy, tvoří významnou část nekódující DNA. Srovnávací analýza lidských a myších genomů ukázala, že přibližně 5% genomové sekvence sestává z vysoce konzervovaných segmentů 50-100 bázových párů; tento podíl je mnohem vyšší, než lze vysvětlit pouze přítomností sekvencí kódujících proteinů. Průměrný počet intergenních oblastí u myší a lidí (15-19%) se neliší od počtu nukleotidů v intronech a intergenních oblastech hlístic (18%).

Fraktalita DNK (DNA) Kódující Bílkoviny v Genomu se Snižuje se Zvyšující se Složitostí Organismu

Některé krátké intergenní oblasti (DNA sekvence umístěné mezi geny) savců představují povinná místa pro známé transkripční faktory a regulační proteiny, zatímco jiné nemají žádnou známou biologickou funkci. Fraktalita DNA kódující bílkoviny v genomu se snižuje se zvyšující se složitostí organismu. V bakteriích asi 90% genomu kóduje proteiny. Toto číslo klesá na 68% v kvasinkách, 23–24% u některých hlístic a 1,5–2% u savců.

Mezi různé mechanismy pro zvýšení diverzity proteinů patří:

použití více segmentů na začátku transkripce
alternativní vazba pre-mRNA a jejich zpracování
polyadenylace a posttranslační modifikace proteinu

Klasický Model DNA nevysvětluje proč se Savci a nižší Biologické Systémy (Hmyz, Červi) tak Výrazně liší v Objemu „Nekódující“ DNA

Tyto metody zvyšování rozmanitosti proteinů však také nedokázaly vysvětlit, proč se savci a nižší biologické systémy (hmyz, červi) tak výrazně liší v objemu „nekódující“ DNA, a přitom mají stejné sady genů a proteinů i podobné mechanismy pro jejich diverzifikaci. Na otázku – Pokud to nejsou geny nebo proteiny co určují složitost vysoce organizovaných organismů, co to je? – Klasický model DNA bez vlnové genetiky nemá odpověď na tuto otázku. Určitě můžeme říci, že složitost organismů koreluje méně s počtem genů kódujících proteiny, než s délkou a rozmanitostí nekódujících sekvencí DNA.

Složitost organismů obecně koreluje se zvýšením následujících parametrů

s přepsáním nepřekládané, nekódující částí genomu
s délkou a počtem intronů v genech kódujících proteiny
s počtem a složitostí cis-kontrolních prvků (Cis-regulatory elements – oblasti nekódující DNA, které regulují transkripci sousedních genů), se zvýšeným počtem zapojených komplexů a počtem více promotorů pro jednotlivé geny
s počtem genů pro kódující proteiny a pro nekódující RNA geny
se složitostí a délkou nekódujících oblastí 3 ‘- konců mRNA
s poměrem a absolutním počtem transkripčních faktorů v celém genomu.

Jednovláknové RNA mají Jedinečné Vlastnosti, které Zajišťují Regulační Funkce

Jinými slovy, strukturální a fyziologická složitost organismu velmi závisí na složitosti regulace genové exprese a na velikosti a rozmanitosti transkriptomu. Důvodem je to, že jednovláknové RNA mají jedinečné vlastnosti, které zajišťují regulační funkce. Jedná se o jejich schopnost rozpoznávat sekvence DNA prostřednictvím komplementárních interakcí; jejich konformační pružnost a schopnost překládat se do proteinů.

Složitost organismů tedy souvisí se skupinou RNA, která v odlišných evolučních taxonech působí odlišně? Co to však znamená „jedná jinak“? Toto je další předstíráné vysvětlení neúplného DNK modelu, jak genom funguje.

Neschopnost Klasického Modelu Vysvětlit Paradox Rostoucího Podílu Nekódující Ćásti Genomu se zvyšující se Složitostí Biosystémů

Je zde paradox rostoucího podílu nekódující části genomu se zvyšující se složitostí biosystémů, který stále představuje výzvu pro klasickou genetiku i biologii, ačkoli od objevu nekódující DNA uplynulo 60 let. Jak vidíme, i nedávné studie nepřicházejí v úvahu s podivným faktem: čím vyšší je biosystém z evolučního hlediska, tím více „haraburdí“ má ve svém genomu, až 98% u lidí.

Vlnová genetika vysvětluje tyto otázky. DNA Vlnový Biopočítač – Evoluce vytvořila genetické texty – Chromozom působí jako zdroj a příjemce komunikace – Časoprostorové holografické Chromozomové kontinuum

BIochemické tělo je nosič vlnové informace, která přichází z kvantového pole. Tuto větu nechápe klasický neúplný model DNK.

Zdroje

Peter Gariaev – Kvantové Vědomí Lingvisticko Vlnového Genomu – Teorie a Praxe – Institut Kvantove Genetiky
The Important Role of Non-Coding “JUNK” DNA
Standardní model DNA nevysvětluje buněčnou diferenciaci – Biologické fotony – Mozek je světelný počítač
Shabalina S.A., Spiridonov N.A. 2004. The mammalian transcriptome and the function of noncoding DNA sequences. Genome Biology, v.5, p.105
Zdravotní Výsledky Technologie Lingvisticko Vlnové Genetiky
DNA Vlnový Biopočítač – Evoluce vytvořila genetické texty – Chromozom působí jako zdroj a příjemce komunikace – Časoprostorové holografické Chromozomové kontinuum

Přibližně 99% Genů kódujících Proteinů u Myší má Homolog v Lidském Genomu – Mezidruhové Srovnání Pomáhá Pochopit Nekódující Část DNA – Fraktalita DNA Kódující Bílkoviny v Genomu se Snižuje se Zvyšující se Složitostí Organismu – V Bakteriích asi 90% Genomu Kóduje Proteiny. Toto číslo klesá na 68% v Kvasinkách, 23–24% u některých Hlístic a 1,5–2% u Savců – Klasický Model DNA nevysvětluje proč se Savci a nižší Biologické Systémy (hmyz, červi) tak Výrazně liší v Objemu „Nekódující“ DNA – Jednovláknové RNA mají Jedinečné Vlastnosti, které Zajišťují Regulační Funkce – Neschopnost Klasického Modelu Vysvětlit Paradox Rostoucího Podílu Nekódující Ćásti Genomu se zvyšující se Složitostí Biosystémů

Druhým typem paměti je fantomový efekt DNA (DNA phantom effect), tj. paměť prostředí na dynamickém vlnovém charakteru molekul DNA. Prostředím je například prostor spektrometru (Cuvette compartment spectrometer), nebo prostor živých buněk a tkání. Pravděpodobně je také používán organismy k tahání jednoho z kvantových stavu signálních molekul DNA ve formě fantomů. V praxi to lze realizovat umělým vytvářením kvantových matric přirozených v těle, fragmentů DNA, vyplňujících a nahrazujících ztracené fragmenty DNA za účelem genetického poškození u lidí.